Jaké je, být pěstounkou devět let?
V poslední době se všude probírá téma pěstounství a rušení kojeneckých ústavů. Jak se na tuto problematiku dívá letitá pěstounka tří krásných klučinů Beáta Folwarczná alias Bea?
„O pololetních prázdninách jsme oslavili 9. výročí, co jsme se staršími kluky rodina. V březnu to budou 4 roky, co je s námi i malý," říká Bea.
Máš kluky v poručenské péči. Co to znamená?
Poručenská péče je druh pěstounské péče. Rozdíl mezi nimi je ten, že u klasické pěstounky je možnost styku dítka s jeho bio rodiči, ke skoro všemu potřebuješ jejich souhlas. U poručenské jsi zákonným zástupcem pouze ty. Což mně vyhovuje víc. Chtěla jsem změnit klukům příjmení, zašla jsem na úřad a změnila. Potřebujeme „vylítat" pas, zajdu na úřad a do měsíce ho máme doma. Potřebuje něco škola? Než „nahánět" někde rodiče, vyřídím si to sama. Proto jsem chtěla děti do poručenské péče.
U starších tohle bylo lehčí. Tam už rodiče byli zbaveni svých práv vůči dětem. Horší to bylo s malým. Jeho táta se tomu hodně vzpouzel. Údajně se chtěl o něj starat. U soudu pak vyšlo najevo, že k tomu nemá podmínky. Žije z dávek hmotné nouze a pracovat se mu nechce. Bydlí u rodičů se svou přítelkyní a dalším dítětem.
Co víc, když už bylo jasné, že malý u nás zůstane, změnil mu zdravotní pojišťovnu. Nám ale nic neřekl, nenapsal... Přijeli jsme k lékařce a sestřička nám vynadala před celou čekárnou, že si měníme pojišťovnu a nedáme ani vědět. Zůstala jsem jako opařená.
Malý má cukrovku, pícháme pět krát denně inzulíny a bez všelijakých hejblátek se nehneme z domu. Nakonec vyšlo najevo, že tohle udělal jeho otec jako mstu za to, že mi malý zůstal. Takže i s takovými situacemi se musí pěstoun umět vyrovnat.
Není to tak dlouho, co se uskutečnila velká změna. Zrušení kojeneckých ústavů! Jaký je na to tvůj názor?
Jsem rozhodně pro. Konečně se něco mění k dobrému. Nikde jinde kojenecké ústavy nejsou. Pouze u nás. Na Slovensku děti do 6 let nejsou vůbec v žádném ústavu. V Polsku funguje přechodná péče už pár let. Děti tak netrpí psychickými deprivacemi. Mají to, co potřebují nejvíc. Mají jednu osobu, která se o ně stará celých 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, dělí s nimi to dobré i to zlé a ne jako střídající se tety.
Místo kojeňáků stát bude vybírat několik set (asi 500) rodin na tzv. „pěstounskou péči na přechodnou dobu". V praxi to bude vypadat tak, že když se najde někde mimísko anebo starší dítko, které bude nutně potřebovat odebrat z nevyhovujících poměrů u něj doma anebo ho někdo odloží do babyboxu, přivezou ti je domů. I v noci. Pěstoun bude muset být celých 24 hodin na telefonu.
Pak u tebe zůstane po dobu 3 měsíců až 3 let. 3 roky je poměrně dlouhá doba, ale je to spíš ochranná lhůta pro rodiče, kteří nebudou moci dodržet roční dobu.
Může se stát, že rodiče pustí třeba z vězení nebo z nemocnice za rok a den a dítko by muselo na ten jeden den od pěstounů do dětského domova. Proto tam jsou ty 3 roky. Dítě tak zůstane u pěstounů a rodičům ho předají, až budou splňovat podmínky (bytové, finanční a sociální, zdravotní) a budou se moct o dítko postarat.
Pokud se nová rodina dítěti nenajde, bude tam možnost podání žádosti o klasickou pěstounku. Tudíž dítko zůstane u pěstounů až do dospělosti.
No a já se do toho projektu přihlásila a náš Krajský úřad byl tak hodný, že mě spolu s dalšími 5 rodinami vybral. Od září až do listopadu jsem jezdila na školení, kam se sjely i jiné rodiny z celé republiky. Bylo zaměřené právě na tuhle problematiku.
Jsme „pokusní králíci" a až se na nás vychytají ještě nějaké chyby, spouští se celý projekt na celou republiku. Tenhle maratón pro nás začíná od března či dubna.
Prošla jsi řadou školení... O čem byly, co ses dozvěděla?
Dozvěděla jsem se hodně věcí. Každé školení mi „otevírá oči". Ono se zdá, že děti z dětského domova jsou normální, ale ta normálnost je kolikrát vykoupena právě dlouhodobou prací pěstounů, psychologů a různých odborníků s těmito dětmi.
První školení začínalo v březnu a bylo zaměřeno na poradenství v oblasti náhradního rodičovství. Trvalo do září, kdy jsme měli závěrečné zkoušky. Hned na to následovalo další školení zaměřené na Pěstounskou péči na přechodnou dobu. To bylo tříměsíční.
Jak ses stala akreditovaným poradcem v oblasti náhradního rodičovství?
Na toto školení mě naverbovala naše vedoucí klubu Havířov-Frenštátsko paní Alena. Bylo nás tam z našeho klubu 5 lidí. Jsme z různých regionů celého Moravskoslezského kraje. Je spousta lidí, co se o problematiku pěstounství zajímají, tudíž budeme jedni z mála, kteří jim tady u nás budeme moct na jejich otázky odpovědět.
Jsi mámou v osobním i profesním životě? Jaký je to pocit?
Skvělý. Kluci jsou už velcí, mají 17, 15 a 8 let. Puberta s těmi staršími „mlátí" o život ale jsou to skvělí kluci a nelituju ani minuty svého rozhodnutí. Díky tomu, že nejsou problémoví a pomáhají, jak mohou, mám zázemí, abych se mohla postarat i o ta prťátka, která o to svoje přijdou.
Co vůbec obnáší být pěstounkou?
Nervy z ocele, zvlášť s některými dospělými ale i dětmi, mít trocha znalostí z psychologie (měla jsem to štěstí, že jsem psychologii měla na střední i vysoké škole), mít ten mateřský cit, který doufám mám a chuť poznávat stále nové věci, chuť se učit.
Představ si, že máš u sebe několik let děti a najednou se musí vrátit ke své biologické rodině... Jak se díváš na toto? Musí být člověk s tímto faktem srovnaný, už když si žádá o pěstounskou péči, aby vůbec dokázal nechat dítě odejít?
I takové případy se stávají. Když máš klasickou pěstounku, je to možné a pěstoun by s touhle eventualitou měl počítat. Právě proto jsem volila poručenskou péči. Tam tohle moc nehrozí. U ní jsou rodiče zbaveni rodičovských práv. Ovšem stát se to může i tam.
Hodně záleží jaká ta bio rodina je, jak se s ní pracuje. Může být bio rodina skvělá, která jen neměla podmínky pro výchovu dětí, ale snaží se jim věnovat maximálně, pěstounům vychází vstříc a může být taková rodina, jak jsem popisovala výš. Matka se o dítko vůbec nezajímá a otec dělal problémy.
S jakými největšími problémy se pěstouni potýkají?
Hlavně s deprivací všech svých svěřených dětí. Toto je nejhorší. Když ti zničehonic dítě začne mlátit hlavou o zeď, svalí se na zem (klidně i na veřejnosti) a začne vřískat a brečet a ty nevíš, co mu je, anebo tiše pláče, polštář je tak mokrý, že ho můžeš ždímat a přitom ze sebe nevydá ani hlásku a ty na to přijdeš čirou náhodou... Úzkost, strach, nevysvětlitelný záchvat smíchu až se dusí, sebepoškozování, sebeukájení.... je toho hodně.
Potýkají se s nepochopením a závistí, se vzteklými, nechutnými výpady bio rodičů i některých lidí... Jak táta říkal: „jsou jednou nohou v kriminále".
Jak se dětem sděluje, že jsou vlastně jen v náhradní rodině, že je možné, že budou muset odejít?
To, že jsou v náhradce, je lepší dětem sdělovat už jako malým. Řekla bych, že mezi 3 a 4 rokem života je ten nejlepší věk. Líp to vezmou. Rozhodně bych tuhle informaci před nimi netajila. Je hodně „přejícných" lidí, co kdykoli dítěti tohle rádi sdělí. Když tuhle skutečnost dítko zná, sice to bolí, ale vezme to. Když na tohle přijde samo anebo se to od někoho dozví... může to mít dalekosáhlejší, mnohdy i horší následky.
Když se jim tuhle informaci podá přiměřeně jejich věku, pochopí to. Budou s touto informací „pracovat". Hodně záleží na pěstounech či adoptivních rodičích, jak se k tomu postaví oni. Nás tato skutečnost minula. Děti jsem si brala už velké. Nejstaršímu bylo 8, jeho bio bráchovi 6 a malý měl 4,5 roku. A i tak jsme si svoje prožili. Hlavně nejstarší měl docela velké problémy.
Stav, že budou muset odejít, bych nechala až na dobu, kdy se to na sto procent ví a je to nezvratné. Nač dítko ještě víc (předčasně) stresovat. Už tak to nemá lehké. Zvyknout si na nové prostředí, novou školu, novou rodinu...
Beo, jak relaxuješ, když už toho máš všeho až nad hlavu? Každý rodič někdy potřebuje vypnout.
Abych občas z těch problémů nezblbla, začala jsem chodit do školy. Víš, co se říká? Neměla bába starosti, pořídila si... školu. V mém případě je to hudební škola církevní hudby, obor varhany. Tudíž mým relaxem je jít do kostela a vrzat, vrzat, vrzat...až se myšičky s baťůžky stěhují pryč. Nejraději vržu Bachovy preludia, toccaty a fugy. Chodím druhým rokem a jsem moc spokojená.
Ovšem jestli jsou spokojení i kantoři... Momentálně řeším možnost cvičení, protože jsme se vystěhovali ze starého kostela na nový a tam varhany ještě nejsou.
Jak se vám žije v domečku, ve tvém snu, který se ti nakonec splnil?
No skvěle!!! Pomaličku rekonstruujeme. Zatím máme vyměněna okna a střechu. Letos bude muset přijít na řadu kotel na tuhá paliva, protože se nám přes ty mrazy tak nějak... rozpadl. Možná budou i nové vstupní dveře.
Jsme na vesnici, všude klid a ticho... balzám na nervy. Z hlavní cesty barák vidět není. Jsme na polosamotě u lesa, u polí, ráno tady chodí srny, zajíci, lišky, u potoka mají noru jezevci.
Povedlo se mi utéct z města v pravý čas. Kluci jsou v pubertě, možnost nějakých part či jiných nekalých vlivů se povedlo eliminovat. Je trochu ztížený dojezd do škol, ale jde to. Nejstarší je na střední škole, mladší dva musí dojíždět do jiného města. Ale spokojenost je i u nich. Víš, že už jsme na baráčku 3 roky? Utíká to jako voda.