X

Zkušenost s adopcí

5 min čtení

Zkušenost s adopcí

Zcela běžný obrázek mnoha rodin: maminka spokojeně před sebou tlačí kočárek s ratolestí a rozdává šťastné úsměvy na všechny strany. Teď si možná někteří z vás řeknou, no a co, co je na tom divného? Divného nic, jen ne pro všechny ženy je tato představa zcela všední, pro některé z nich je totiž doslova „vymodlená"...

"Žádost o osvojení jsme podávali 30. 6. 2006 a informaci o tom, že jsme byli vybráni jako vhodní kandidáti na rodiče pro Mikuláška, nám sdělili 8. 12. 2009. Pod slovo "usilování" bych zahrnula různé vyplňování formulářů, psychologické testy, pohovory, přípravy, a to trvalo asi první rok. Poté se už "jen" čeká," vzpomíná Michaela Volšová alias Michaelka.

Jaký byl důvod?

Důvod, proč jsme o adopci usilovali tak dlouho je prostá. Byla jsem hodně mladá, a proto úředníci v našem případě nespěchali. V době, kdy jsme žádost podávali, mně bylo 25 let. A to věru v dnešní době není pro adopci tak obvyklé. V tomto věku většina žen teprve hledá životního partnera a za další 3 až 4 roky řeší otázku mateřství. Já už jsem v pětadvaceti letech žila v pětiletém manželství, měla jsem za sebou 2 pokusy IVF, spoustu vyšetřeních... A v souvislosti s tím vším hodně velké psychické vyčerpání.

A proč jsme do adopce šli? Právě proto, že jsme měli za sebou toto všechno a mimčo ne a ne přijít. Určitě to nebylo rozhodnutí ze dne na den. Nad tímto počinem jsem začala přemýšlet někdy ve svých zhruba třiadvaceti letech. Měla jsem v té době úžasného gynekologa. Ten mi na rovinu řekl "ženo, buď do třičtvrtě roku otěhotníte, nebo nikdy". Měl tím samozřejmě na mysli otěhotnění s manželem :).

Udělal mně i manželovi všemožná vyšetření, která pro mě vyšla velmi dobře, vyzkoušeli jsme metody plodných x neplodných dnů, následně i s podporou medikamentů, IVF a stále bezvýsledně.

Při druhém pokusu IVF už jsem trochu hazardovala se svým zdravým, neb mi začaly selhávat ledviny a to byl okamžik, kdy jsem si začala pohrávat s myšlenkami osvojení. Asi rok jsem nad ní uvažovala jen tak sama pro sebe. Poté jsem ji přednesla manželovi a dalšího půl roku jsme se o tom po večerech bavili a řešili proč ano a proč ne.

Zpočátku bylo i nějaké to proti, nicméně když člověk něco chce, vždycky si to nějak zdůvodní a jde si za tím. Nakonec byla samá pro a bylo rozhodnuto.

Kdy nastala ta chvíle, když vám zavolali, že si můžete miminko vyzvednout?

Hned zpočátku jsme byli informováni o tom, že v Jihomoravském kraji se čeká maximálně tři a půl roku. Naivně jsem se domnívala, že do dvou let budu na mateřské. Proto, když jsme překročili "čekačku" dva a půl roku, začali jsme úřady usurpovat. Každý měsíc jsme volali a dotazovali se, zda už nás alespoň vybírají do "sboru" a kolikátí v pořadí jsme byli, atp.

Od února roku 2009 mně tak trochu i "přeskočilo" a začala jsem nakupovat věci pro mimčo. Když si dnes spočítám, kdy se měl malý narodit (narodil se dříve), bylo to zhruba v době, kdy ho jeho biologičtí rodiče počali :).

Zpočátku to vypadalo jako šílenství, později jsem za to pobláznění byla ráda, neb vybavit se během dvou dnů na příchod mimča je téměř nemožné. Jak časově, tak i finančně. 8. 12. 2009 v dopoledních hodinách jsem se dočkala toho očekávaného telefonátu.

Jaké jste měli v tu chvíli pocity? Určitě vám v hlavě běželo snad milion otázek?

V prvních chvílích jsem cítila obrovskou radost, dojetí a touhu vidět "HO". Později se k radosti a touze dostavily i strach a obavy z toho, jak se k tomu postaví můj zaměstnavatel a zda mi umožní okamžitý nástup na mateřskou, zda se na příchod malého stihneme během dvou dní přichystat i když už bylo dost potřebných věcí koupeno a připraveno. Zda se já dokážu během dvou dnů stát matkou i bez těch devíti měsíců těhotenství. V neposlední řadě to byly smíšené pocity z prvního setkání s malým, a zda mezi námi "přeskočí ta jiskra".

Období od úterního odpoledne do pátečního rána, kdy jsme si pro malého jeli, bylo nepředstavitelně náročné, vyčerpávající, ale zároveň plné těšení a očekávání. Jezdili jsme mezi úřady, kojeňákem, naším domovem a obchoďáky.

Velice mi pomohla sestra, která mně dávala pokyny "na ten účet pošli takovou částku, tam kup to a tam zase ono", pomohli mí rodiče, kamarádky dovezly také spoustu oblečení po svých dětech a samozřejmě pomáhaly i sms a e-maily od kamarádů i příbuzných s gratulacemi a slovy plné podpory.

Jaké děťátko bylo (věk, první shledání...)?

Poprvé jsme malého viděli na fotce. První co jsem zahlásila, bylo "jéé, on má škraně a nos jako já". Jiskra přeskočila a my už se těšili na návštěvu kojeňáku. Byla jsem neskutečně akční a všude z nás byli paf, že jsme hrozní rychlíci. Mikulášek se samozřejmě jmenoval jinak. Jméno jsem vybrala já a manžel si na něj pár dní zvykal a pak už bylo jasné, že když budeme mít jednou kluka, bude to právě Mikuláš. V době, kdy jsme se s Mikuláškem poprvé uviděli, měl osm týdnů. Jelikož se narodil předčasně, měl v té době porodní míry.

Již při příjezdu na místo setkání jsem měla knedlu v krku a slzy v očích. A mám je i dnes při vzpomínce na tyto chvíle. Když "teta" přinesla ten čtyřkilový uzlíček, dala mě ho do rukou se slovy "tak běž za maminkou", začala jsem ronit krokodýlý slzy. A brečet jsem přestala asi za dalších pět či šest týdnů :). Byl to silný emoční zážitek a stále jsem byla, jak se říká na měkko.

Jak jste se na příchod Mikuláška doma připravovali?

Na přípravy bylo velice málo času, a jak jsem zmínila, neustále jsme běhali po úřadech kvůli různým potvrzením a jiným formalitám, do práce, do obchoďáků, kojeňáku, atp. Na spaní mi zbývalo asi nějakých pět hodin denně, ale i to jsem nedokázala využít. Nervy pracovaly.

Jaký byl první příchod Mikyho k vám domů?

Mikuláška jsme si vezli domů 11. prosince a vše proběhlo naprosto dokonale. Cestu autem malý zvládl perfektně, doma nás přivítal náš pes Miky, pak dostal malý mléko, usnul a my si s manželem již v klidu a pohodě vypili kafčo nikoli jen jako manželé, ale i jako rodičové. Toto štěstí ovšem netrvalo dlouho.

Jak se změnil váš život?

Samozřejmě se nám život změnil od základu. Hlavně pro mě. Jedenáct let v zaměstnání a najednou z hodiny na hodinu odkládám tužku, pracovní povinnosti a stávám se rodičem. Z manžela se stává jediný živitel a ochránce rodiny. Doposud jsme na to byli dva... Bohužel to nedopadlo zrovna nejšťastněji a po roce a půl „rodinování" žijeme odděleně.

Míšo, cítíš, že Miky není tvůj biologický syn, nebo tyto pocity vůbec nemáš?

Na tuto otázku nerada odpovídám, navíc v tištěné podobě. Mám obavy, abych odpověď správně formulovala a byla pochopena. Spousta lidí říká, že je malý na mě podobný, navíc má okoukaná gesta a hlavně i moje slovní výrazy a obraty používá hojně, proto se dá říct, že je podobný svým rodičům. Je to naprosto běžný vývoj každého dítěte a tímto se svému rodiči stále více podobá. Z tohoto důvodu nepociťuji, že není můj biologický syn.

Totéž Mikuláškův otec. Ten vidí podobu v gestech, slovní zásobě a chování, proto i on nevnímá, že není Mikulka jeho biologický syn. Nicméně mě, jako ženu občas napadne ta myšlenka jaké to je zjistit fakt, že jsem těhotná, jaké to asi je být těhotná, jaké to je rodit a jaké pocity u toho zažívá jak rodička, tak i otec dítěte,.... Takže tyto otázky mně občas vyvstanou v mysli spíše všeobecně, nikoliv ve spojitosti s Mikuláškem.

Představuješ si, kdo ho zplodil? Čím asi byli, jaké charakterové vlastnosti měli? Řešíš nějaké otázky?

Jelikož znám z Mikuláškového spisu vizuální i charakterový popis obou rodičů, dokážu si alespoň v mysli představit, jak vypadají a jak žijí. Ale běžně nad tímto nepřemýšlím. Pouze, když je mi tato otázka kladena. A ať se malý projeví jakkoliv pozitivně či záporně, říkám mu "ty jsi celý já".

Dozvíš se jako jeho adoptivní matka alespoň nějaké údaje?

Biologická matka uvedla i otce, tudíž znám spoustu informací. Od charakterů, zjevů, přes zdravotní stavy rodičů, rodinné poměry až po jeho sourozence a dokonce i zdravotní stav prarodičů.

Co bys vzkázala všem těm, kteří stojí před adopcí a neví?

Nechci potencionální adoptivní rodiče odrazovat ani chlácholit a chrlit na ně superlativa. Rozhodně člověk musí být k tomuto kroku stoprocentně a skálopevně rozhodnutý. Musí do toho jít s tím vědomím, že mohou být komplikace a potíže a je lepší nechat se příjemně překvapit, než být zklamaný. Při rozhodování doporučuji, používejte maximálně mozek i srdce. Až budete mít dítě doma, mozek nechte odpočívat.
A to nejdůležitější - dítě nebude vybrané pro vás, ale vy budete vybraní pro něj. Tak ho nezklamte!